Světlo v přírodě
Život bez světla by byl vskutku pochmurný. Dokážete si vůbec představit, že byste nikdy nespatřili západ slunce, duhu, zelenomodré odstíny oceánu nebo onu obrovskou škálu barev přítomnou v rostlinné a živočišné říši? Věda o světle není žádnou vzdálenou abstrakcí, kterou si nedokážeme představit – světlo a jeho vlastnosti se předvádí přímo před našima očima neustále, stačí se jen dívat.
Duha
Těžko si představit kouzelnější jev, který by se z ničeho nic vyloupl na obloze, tak jako to umí duha. A přitom stačí, aby se dešťové kapky na své cestě k zemskému povrchu potkaly s paprsky světla. Procesu, díky kterému můžeme pozorovat mnohobarevný oblouk připomínající umělecké dílo, se říká refrakce neboli „ohyb“ světla. Jde o jeden ze základních pojmů v optice a popisuje jev, při němž světelné vlnění přechází v kosém úhlu z prostředí o určitém indexu lomu světla do prostředí s koeficientem odlišným.
Hořící obzor
Slunce sice zapadá každý den, ale jen málokterý cynik by dokázal tuto přírodní podívanou označit za všední. I ona je dílem refrakce, stejně jako duha. Západ slunce má dokonce přesnou astronomickou definici – jedná se o okamžik, kdy okraj slunečního kotouče zmizí za horizontem. Dech beroucí přehlídka barev, kterou můžeme během západu slunce pozorovat, vzniká při průchodu bílých slunečních paprsků skrz rozptýlené polétavé částice prachu v atmosféře. Všimněte si také, že barvy provázející západ slunce jsou často zářivější než v případě východu slunce. Proč? Důvodem jsou právě miniaturní částice poletující večerním vzduchem, v němž jsou zastoupeny ve větších koncentracích než v „čistějším“ vzduchu ranním.
Fotosyntéza
Vzpomínáte si na středoškolské hodiny biologie či chemie? Při zmínce o slově fotosyntéza se vám určitě vybaví, že se jedná o přeměnu energie uložené ve slunečním záření na energii chemickou, posléze využívanou rostlinami a některými dalšími živými organismy. Přestože si různé rostlinné druhy vyvinuly své vlastní postupy fotosyntézy – tedy jakési osobní know how – základ procesu je vždy stejný. Nejdůležitější roli v něm hraje zelené barvivo chlorofyl, které je uloženo v tzv. reakčním centru tvořeném proteiny, jejichž úkolem je absorbovat energii ze světla. Ačkoliv můžeme fotosyntézu poměrně jednoduše popsat, jedná se o vskutku komplexní proces, díky němuž život na naší planetě nejen vznikl, ale také se může dále vyvíjet. Jídlo rostlinného původu, fosilní paliva, ale i kyslík, který dýcháme, si bez fotosyntézy zkrátka nelze představit.
Polární záře
Magická světelná podívaná, kterou příroda obdařila především země za polárním kruhem, je známá také pod názvem aurora borealis. Polární záře vzniká kolizí slunečního větru (tedy proudu protonů, elektronů a alfa částic ze Slunce) s nabitými magnetosférickými částicemi vysoko v atmosféře Země (ve výškách od 80 do 1000 m). Ačkoliv záře v severních polárních oblastech jsou pro našince nejznámější, existují samozřejmě i varianty jižních polárních září (tzv. aurora australis) a záři můžeme výjimečně zaznamenat i v oblastech tropů.
Zaujali vás atmosférické světelné jevy? O nich a dalších optických zvláštnostech vyskytujících se v přírodě si můžete přečíst také na Wikipedii.
Podívejte se také, jak dokázaly fotografie americké vládní agentury NASA fantasticky zachytit neopakovatelné světelné okamžiky: